...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Ona a Ona

24. března 2017 v 4:53 | DK |  ...Múza...
Ze střepů poskládám svou duši...
Jen nejbližší lidé vědí, tuší,
že nikdy nebudu stejná.
I když bolest je dávno němá.

Znám štěstí, hřejivé paprsky Slunce...
Užívám života, myslím pozitivně.
Jenže Bůh vždy nestojí při mně.

Stačí si uvědomit tu temnou díru v hrudi,
ledový pocit, co vás studí.
To spáleniště po požáru,
o němž viník nemá páru.

Jsem, kdo jsem,
nejsem, kdo jsem byla.
Jsem ta, co ze mě zbyla.

Jsem jiná a ráda,
jsem silná.
A sama.

Opuštěná,
když čelím tomu,
jak ráda bych se vrátila domů
- ke svému starému já.

Co věřilo na pohádky
a na všechna "navždy".

Jen trochu si ze sebe vzít.
Polidštit.
Věřit.
Nebát se.

Hrozně se bojím,
když zkoumám ty místa v srdci spálená na popel.
Rány, co pořád ještě krvácí.
Hněv, co koluje v žilách.
A běsy, co lezou ze stínů.

Bojím se sama sebe.
A přitom se mám ráda.
Jsem, jaká bych nebyla.
Hlavně, že jsem to přežila.

Mám se ráda, ale něco ze mě mi chybí...
Moct tak natáhnout ruku a vzít si to.
To nejde.
Nemůžu být, kým jsem byla.
Ani trochu.
Trošku, trošku...
Taková bych ale nepřežila.
Další pády už ne.

Schovej to hluboko, děvčátko slzavé.
Radost jim nedělej.
Oni žijí, netrpí.
Oni žijí a nezdá se to fér.

Zničili.
Spálili.
Pokořili.
Změnili.

Ona a Ona.

Schovej to hluboko, děvčátko slzavé.
Žij s úsměvem, tak jako se o to snažíš každý den.

Protože oni si nezaslouží, aby ses kvůli nim trápila.
Zasloužíš si štěstí.



PS.: Teprve, když to pustíš ven, můžeš se upřímně usmát a žít. S úsměvem. Tohle je jen taková... připomínka, že démoni občas vylezou ven. A teď zas můžeš klidně spát. Na dlouhou dobu. Zas bude trvat, než se objeví.
 

Literární hrdinové pro dnešní mládež (a děti??)

22. března 2017 v 18:52 | DK |  ...Těma týdne....
Milí čtenáři,

sama jsem překvapená, ale dovolím si téma týden využít ještě k prezentování jedné mé myšlenky. Vlastně jsem tento článek chtěla napsat už dlouho, ale čas ho tak nějak smetl ze stolu... Včerejší rozhovor se slečnou Emocionální mi ho ovšem přihrál zpět do mého poněkud pobouřeného povědomí.

Nuže... Než začneme, měli byste chápat dvě základní věci:
1. vím, že doba jde dopředu,
2. nejsem puritánka.

Přesto však jsem poněkud znepokojena, když se toulám dětskou knihovnou. (Ano, dětskou, občas si ráno odpočinu u pohádky, nebo je předčítám dětem.) Tedy né úplně dětskou, řekněme ten úsek nazývaný literaturou pro děti a mládež. Taková ta kategorie 12 - 16, či podobně vymezeně. Ale ve většině knihoven je tento úsek součastí dětské knihovny buď rovnou, nebo mírně oddělen třeba zvlášní policí v rohu. V případě brněnské knihovny oddělena prahem a vejdete do takové menší místnůstky s tímto čtivem. Však brňáci vědí.

A zůstala jsem v šoku, co jsem tam nalezla. Jedná se o knížku Desetero přikázání pro Veverku. Naštěstí na databáziknih.cz má titul dávno štítek románů pro ženy (ale mám pocit, že to tak vždycky nebylo). Můžu vám ovšem říct jedno, zcela s jistotou - ta kniha je nejsyrovější erotický román, jaký jsem kdy četla. Erotika z toho kape, dala by se ždímat. Co druhá věta to sex, masturbace, sexuální úvahy a tak. (Na obranu knihy, pořád nemáte pocit, že čtete porno, je to skvělé!) Prostě je to natolik prodchnuté touto tématikou, že se to nedá považovat za čtení pro mládež. Pokud byste tedy svým 13-letým dětem bez mrknutí oka nedali přečíst 50 odstínů šedi, nebo jiný erotický román - a věřte, kam se na Veverku hrabou.

Já vám nevím, doba jde dopředu, ok. Možná má někdo pocit, že otevřeností docílí toho, že sex pro mládež nebude tak lákavý a přestanou porušovat naší magickou hranici 15 let, ale... Jaký je potom rozdíl mezi romány pro ženy a pro dívky? Pakliže bych přešla mávnutím ruky fakt, že toto dílo trůní mezi Lanczovou a Stínilem (toto je literatura pro mládež), pak už vážně nechápu rozdíl. Navíc znovu zdůrazňuji, že tato kniha všechny erotické romány pro dospělé strká do kapsy naprosto hravě.

Krásná, sexy, ovšem panna. To je Veronika, holka z vesnice. Podaří se jí s příchodem do města naplnit nejtajnější smyslné touhy? Co je normální - a co by mělo být tabu? Na to jí odpovídají Kryštof a Richi, dva muži, kteří zásadním způsobem nasměrují její další kroky a zavedou nevinnou studentku do té nejsmyslnější školy života. (Anotace z databazeknih.cz).

Proto mi přijde umístění knihy víc než nevhodné a jako špatný vtip. A né není to omyl. Kontrolovala jsem štítek na knize. Zařadili to skutečně tak. A navíc vedle dětské knihovny, tudíž, když si knihu půjčí 10leté dítě, nikdo se nad tím nepozastaví. To vám přijde v pořádku? Jestli jsem jediná koho pohoršuje, tak se omlouvám, ale já si musela postěžovat. A jsem upřímně zvědavá, jestli se ještě v jiném městě objevila tato, nebo jiná kniha nevhodně zařazená. Našli jste takovou?

Upřímně nechci, aby byl sex tabuizován. Chci si se svými dětmi jednou otevřeně povídat o všem. Ale nechci, aby hrdinové erotických románů byli hrdiny pro dnešní děti a mládež. Nechci, aby měli na dosah ruky knihy jako Desatero přikázání pro Veverku. To jim můžu rovnou koupit pornočasopis. Beze srandy.

A takový menší dovětek - mezi knížky pro mládež oficiálně podle všeho patří i série After - další erotický román. Naštěstí to není takový hardcore, ale stejně nechápu, kam ta doba spěje... Budu ráda za komentář. Třeba to vidím příliš černě...

Desatero přikázání pro Veverku

Hrdina Stephen King... nebo ne...?

21. března 2017 v 17:24 | DK |  ...Těma týdne....
Milí čtenáři,

hrdiny dnešní doby bychom mohli řešit z úhlu několika kategorií. Kdo je dnešní hrdina? Kdo je dnešní modlou? A pak mě to napadlo, když jsem projížděla internet... Všechny ty celebrity, velká jména... Mají fanoušky a jsou pro ně hrdinou, nebo hrdinkou. Minimálně v oblasti, k níž jsou spjatí.

Michael Jackson byl a je považován za krále.
Madonna je už dlouho nazývána královnou.

Ale pojďme pryč z hudebního průmyslu. Zabruslíme třeba do literatury. Tam je snad jen jedno jméno titulováno superlativy a propagováno tak často, že ho snad zná i ten, kdo jeho knihu v životě nedržel v rukou. Je jím MISTR HORORU STEPHEN KING.

Pan King má opravdu silnou základnu fanoušků. A propagandu v knížkách, sriálech... Prostě na mistra hororu narazíte snad, i kdybyste nechtěli. A to samozřejmě způsobí i opačný efekt - silné opovržení. Nenarazíte na ně sice tak často, ale najdou se. Články, poznámky a komentáře o tom, jak je to celé vykounstruované, jak si slávu pan King nezaslouží a ve skutečnosti snad ani možná neumí psát.

Pravdou je, že za ty roky, co mi kingovky procházely rukama, musím říct, že se neřadím ani k jedné skupině. Jsem tak nějak uprostřed. Nějaké dílo mě velice osloví (miluju, miluju Misery - stále a pořád) a nějaké mě... né že zklame, ale... není to nic, co bych považovala za mistrovský kus. Průměř, řekla bych.

V mých čtenářských prioritách bojuje Stephen King o pozornost hlavně se severskými autory. Konkrétně momentálně s Yrsou Sigurdardóttir. A jen u ní určitě časem nezůstane. Na těch severských detektivkách něco je. Něco, co mě nutí kvalitativně srovnávat právě s mistrem hororu.

PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY od: Yrsy Sigurdardóttir je pro mě téměř kultovní kniha. Kniha, u které jsem se bála za bílého dne. Kniha, kterou jsem četla a četla a četla... bez přestávky až na konec. Tohle se mi u Kinga ještě nikdy nestalo! (A nechoďte na mě s tím, jak se mi to stane u knížky OSVÍCENÍ, páč nestalo a já nechápu, co s tím všichni mají.)

Možná je to tím, jak Yrsa s knihou pracuje. Vytahuje strach z prostředí, ze zvuků, stínů, z nesouvislostí... jak se snažíte to pospojovat dohromady, abyste pochopili, o co v knize jde. Jenže než to pochopíte, vlastně nevíte, co na vás vyskočí na další stránce. A když už jsme u toho porovnávání s Kingem - i on minimálně v jedné knize pracuje hlavně s prostředím. Je to jednoduché a přitom děsivé. Nikdy nelétají předměty a nepobíhá vraždící klaun. A to je Holčička, která měla ráda Toma Gordona. Takže i King to umí. Ale na Yrsu zatí neměl. To, co její kniha mi možná nezpůsobila žádná jiná kniha. A já doufám, že se s dalším podobným skvostem její tvorby ještě někdy setkám.

U ledového islandského fjordu leží vesnice duchů... královna islandské krimi přichází s mrazivým thrillerem, poprvé bez právničky Tóry, ale i tak naberete dech až na konci. Když se tři mladí lidé z Reykjavíku rozhodnou, že koupí dům v opuštěné obci v pustých západních fjordech, netuší, co všechno je tam čeká. Co bude odhaleno a co probuzeno.
Gardar, jeho žena Katrín a společná kamarádka Líf se chtějí pustit do renovace domu, ale brzy se začnou dít divné věci. Na podlaze se objevují mokré šlápoty, někdo trousí po pokojích mořské mušle, ozývají se podivné zvuky. Mobily se jim záhadně vybijí a loď pro ně má přijet až za několik dní. Jiná cesta z oněch mrazivých pustin nevede. Jsou tu úplně sami. Nebo ne...? V malém městečku na druhé straně fjordu vyšetřuje policistka Dagný spolu se svým kamarádem, psychiatrem Freyrem, sérii nepřirozených úmrtí. Stopa vede do zaprášených archivů s policejními složkami z minulého století. Jak by ale tehdejší zločiny mohly souviset s nedávným záhadným zmizením Freyrova malého syna? Záhady se vrší jedna na druhou a pomalu se začínají propojovat do řetězce děsivých událostí. Příšerná pravda musí být odhalena. Mrtví si někdy pamatují víc, než bychom si přáli... (Anotace z databazeknih.cz)

Tak co říct závěrem? Ano, King umí psát. A dobře. Ale ne všechno, co napíře, je pro mne perla v moři nalezená. S Kingem to mám tak, buď budu nadšená a nebo lehce zdeptaná tím, že čtu zas něco, co všem přijde jako zázračný příběh, a já v tom vidím dobrý průměr. A ano, bohužel si myslím, že jeho popularitu za ty roky mírně nafoukla i reklama.

To máte jako s Padesáti odstíny šedi. Reklama jako hrom. Celkem slušný příběh. Vezměte do ruky ovšem sérii After a šedé odstíny pana Greye poněkud vyblednou... Nebo s Karlem Gottem. Ano, je to pan zpěvák. Ano, miluju písničku POKAŽDÉ a poslouchám ji, když mám chuť. Ale ten neustálý příval slavíků... není to podezřelé? Však víme.

To jsou ti hrdinové dnešní doby. Nenáviděni, milováni a podporováni reklamou. Na kolik je ale kult toho či onoho vytvořen spíše uměle (a to se přeci děje), na to si musí kritickým myšlením odpovědět každý sám.

PS. Opakuji mám ráda Kinga i Gotta, nikoho se nechci dotknout. Ale občas se ta chvála možná přehání... (Úsměv.)

Pamatuji si vás všechny


 


Jak znovu najít Slunce

15. března 2017 v 15:13 | DK |  ...Těma týdne....
"Maminko, ty pláčeš?"

Tuhle větu proneslo světlovlasé šestileté děvčátko. Upíralo na mě velké čokoládové oči a mírně se chvělo. Chvatně jsem setřela slzy a vstala z matrace postele, na níž jsem seděla.

"Ale vůbec ne... teda maličko. Ale to bude v pořádku," ustoupila jsem ze svého záměru lhát.

Nechci dětem lhát. Ony mají stejně dar vycítit pravdu. Malá se rozeběhla a chytila se mých nohavic. Sehnula jsem se, abych ji vzala do náručí. Ručičky mi semkla kolem krku a já znovu ztěžka dosedla na postel.

"Já nechci, abys plakala," zamumlala téměř nesrozumitelně.

Tiše jsem si povzdechla. Tak tichounce jak to jen šlo, aby to nezaslechla. Rozhlížejíc se po ztemnělém bytě cítila jsem váhu všech peripetií, co mi dosedly na bedra. Na posteli rozházené účty. Nezaplacené. Výpisy z účtů. Prázdných. Manžel odešel. Včera ráno. Po další banální hádce. Ale vrátit se nechce. Proč by? Když je tak snadné najít jinou... Zůstaly jsme samy. Já a moje malá Jana. A náš nádherný výhled z okna.

"Každý občas pláče, toho se neboj. Slzy léčí bolavé srdce, víš..."
"Ty máš bolavé srdce?"
"Mám," přisvědčila jsem, "ale vážně se neboj, to jen na chvíli zmizelo Slunce..."
"Zmizelo Slunce?!" vyhrkla téměř zděšeně a dívala se mi zpříma do očí, jako by v nich hledala odpověď na svou následnou otázku. "Ale vrátí se, viď?"
Nepatrně jsem se pousmála. "Dívej," řekla jsem a ukázala k oknu.

Právě začalo svítat. Dívala se na ten výjev s ohromným úžasem. A radost z pohledu do její tváře, kterou jsem v tu chvíli cítila, dokáže pochopit snad nejen milující matka.


... Tento příběh není jen smyšlenkou, která se má dotknout čtenáře. Já skutečně věřím, že to s ženou a holčičkou v příběhu dopadlo dobře. Že dostaly svou šanci na lepší zítřek. Ač už účty zaplatil manžel, kterému se jich zželelo, když se mu začalo dařit v podnikání, ženina nová práce, nebo dědictví po tetičce. Věřím, že našla znovu muže, s nímž byla šťastná. Nevím, jestli půl roku, dva, nebo do konce svých dnů, ale byla. Ještě ji čekalo mnoho hezkých chvil. Protože život je jednou nahoru, jednou dolú. A každá bouřka musí jednou skončit (a zákonitě nás čeká další, ale co). Já tomu věřím. Ne z naivity, ale ze zkušenosti. Jen se tomu štěstí musí jít občas naproti a občas nám ho náhoda shodí do klína sama. Ale vždycky existuje cesta, jak znovu najít Slunce ...


Kamkoli kráčíš - Dopis 23.

9. března 2017 v 18:06 | DK |  ...Dopisy druhým....
Moje drahá Elfko,

že mě to nenapadlo dřív. Stačilo se jenom víc zamyslet. Na svém blogu jsem vědovala dopis spoustě lidem. Jo, bylo jich několik. A tenhle patří tobě. Je to sbohem. Nebo možná jenom nashledanou?

Pamatuju si, jako by to bylo včera, co jsme se poznali. Seděla jsi v lavici za mnou tak tichá a nenápadná. Ostražitá a nepřístupná hromádka neštěstí. Opředená svými vlastními tajemstvími, vyděšená životem. Dostat se k tobě byla síla. Ani nevím, proč jsem o to tolik stála. Ale stála a povedlo.

Jaké by to bylo, kdyby osud nezamíchal kartami, nevím. Ale najednou se naše cesty rozdělily. Přestěhovala ses. Musela jsi. A po pár telefonátech jako bys nikdy nebyla. Zmizela jsi. Pryč z mého života, ale né z mojí hlavy.

Kolik let uběhlo? A jak to přesně bylo? Škoda, že tu nesedíš vedle mě, abych se tě mohla zeptat... Ale vedlo to k facebooku a k několka přání k svátku a narozeninám. A pak že sociální sítě k ničemu nejsou.

Kde se vzal ten spontánní nápad, že se zase setkáme? Že za tebou přijedu? A znova si kladu otázku, po kolika letech, že to??

Když jsem tě tehdy viděla, stála přede mnou úplně jiná žena. Kratší vlasy, vzorný make-up. Zdála ses silná a štastná. A zdálo se... že tohle bude zajimavé.

Bylo. Vzpomínáš na všechny ty dlouhé hovory? Návštěvy? Večery u vína? Mojí návštěvu kadeřníka a tvoje stěhování od přítele? Každý pobyt s tebou mi dovoloval omládnout a vrátit se do puberty. Vzpomínáš, jak Vlakvedoucí říkal, že se chchotáme jako školačky? A každé objetí mi dávalo pocit jistoty. Ačkoli bylo cítit po cigaretách...

Chci ti poděkovat. Za každou vzpomínku. Za každý dárek. Za každou vteřinu, kdy jsi tu pro mě byla. Mnohokrát jsi mě podržela, tisíckrát mě rozesmála. I proto člověk těžce nese, když něco začíná skřípat. Čím to bylo? Mnou, tebou, námi? Snažili jsme se. Společně vzdorovali. Asi né dost. Obě to bolelo, ale nešlo to zastavit. Chtěli jsme, ale jako bychom k sobě už nemohli najít cestu. Párkrát jsme ještě nabrali nový dech... Párkrát.

Pamatuješ to poslední kafe? Tak nervózní a divné. Už jen chybělo bavit se o počasí. Místo toho jsme zůstali u zahradničení a tvého těhotenství. Taky vděčné téma.

Tolik jsi chtěla, aby tvá dcera měla tetu. Abych tou tetou byla já. Vím to. Řeklas mi spoustu věcí. i to, že mě potřebuješ. Vždyť jsem byla i na tvé svatbě, proboha... A přece to skončilo vzteklým třísknutím telefonu na obou stranách. Nemusíte holt mluvit jiným jazykem, abyste si nerozuměli, že...

Možná jsme na sebe měli málo času a až příliš starostí. Možná jsme spolu byli v dobách potřebných a ty časy už pominuly. Možná už nejsme kompatibilní. Dali jsme si, co jsme měli, a sbohem. A možná nás nějaká jiná okolnost zase sehraje dohromady za několik dalších let... Netuším. Ale vím, že teď je vše, jak má být. Jsem šťastná a ty snad taky...

Patříš k lidem v mém životě, na které se nezapomíná. A taky k těm, kterým vždycky pomůžu, ať je to mezi námi jakkoli. Ať už jsme si naposledy třískli s telefonem a nebo ne. A víš co? Taky vím, že ty to máš stejně. Nemusíš mi to říkat. Tak to prostě je.

Kamkoli kráčíš, vždycky mě můžeš dohnat, pokud ti bude nejhůř. Když budeš chtít. Kamkoli kráčím, jsi v mé hlavě. Tak jako tenkrát. Nepotřebuji tě, nepláču. Ale nezapomenu. A tvoje dcera tetu bude mít. Když bude potřeba. Ačkoli nás možná osud už nikdy nesvede dohromady a ona ji nikdy nepozná...

s úctou
DK


Víš, kam jdeš?

9. března 2017 v 16:24 | DK |  ...Těma týdne....
"Kam kráčíš?"
"Já? Za štěstím."

A nekráčím. Nebo aspoň nejen to.

Můj život (a věřím, že i život jiných) je složitá a komplikovaná cesta. Po ní občas cílevědomě kráčíte k malému dílčímu cíli. Jako když jsem před necelými dvěma lety hledala v Brně vlastní pronájem. Věděla jsem, co chci, co musím a šla si za tím.

Někdy se ale i na té cestě ovšem objeví slepá ulička. A tak se musíte vrátit a dojít k cíli jinou cestou. Tak jako já. Třikrát už jsem málem bydlela, třikrát ale k podpisu nájemní smlouvy nakonec nedošlo. Až na počtvrté jsem se dočkala. A dokráčela tam, kam jsem chtěla.

Jindy se na cestě objeví překážka. Některou zdoláte. Obejdete, přelezte a jdete dál. jako třeba, když majitelce nepřišel nájem a já sáhla do úspor a zaplatila ho znovu, než se to vyřeší. Jindy to znamená konečnou. Jako třeba loňská dovolená. Nebyl čas, finance, ale zato byla kopa povinností.

Ale ne vždycky tak hrdě kráčíme. Někdy spíš jako bychom se nechali volně unášet proudem. Já často, když nevím, kterou možnost vybrat. Jako u střední školy. Žádná mě výrazně neoslovila. Žádný vhled ve stylu - to je ono! - se nekonal. A čas kvapil. Tak jsem se nadechla a... táta chtěl gympl, měl ho mít. Protože to aspoň bylo k něčemu, když už se mi všechny školy jevily nastejno. Udělalo mu to radost.

Volně unášet se ale necháme i ve chvílích, kdy jsme ztřískaní životem a potřebujeme zvolna začít žít. Tak tomu bylo po rozchodu s Domem. Jako po popravě elektrickým proudem, žila jsem ze dne na den. Ale žila. A donutila se jít na oslavu Motýlčiných narozenin. A kdo tam neseděl vedle mě? No Ano, Mravenec, můj nový přítel.

Jenže občas to na volném průchodu nenecháte. Máte před sebou rozhodnutí. Cesta A vpravo a cesta B vede doleva. Kudy jít? To Vám nikdy nikdo neporadí. A ani Vy se nikdy nedozvíte, kam která cesta vede. Nebo aspoň, kam vede cesta, po níž nepůjdete. Jak by vypadal můj život, kdybys nezůstala tady, ale odjela do Anglie? Kdybych se nerozešla s Vlakvedoucím? Kdybych nebydlela v Brně? Nevím. Ačkoli by bylo zajímavé moci to zjistit, nikdy to vědět nebudu. Ale rozhodla jsem, jak nejlépe to šlo.

Také se občas stane, že na naší trase objevíme bonusovou cestičku, se kterou bychom nikdy nepočítali. Jako moje šance být modelkou. Jestli jsem o to stála? Ne. Jestli bych si to kdy pomyslela? Ne. Ale když už tu ta možnost je - proč po ní nenatáhnout ruku?

Jsou tu zkratky. Jako nečekaná možnost doplatit úvěr. Jsou tu cesty, které jako by se pořád opticky prodlužovaly. Stejně jako moje stále a stále nedokončená zakázka do práce. Jsou tu bludné kruhy. Jako moje zapopávání o Černovlasou holčičku. Jsou tu riskantní skoky do propasti. A buď se to vyplatí a vy přistanete na mechovém polštáři a jdete dál. Jako můj nový a nečekaný život v Brně. Tak ty propasti, na jejímž dně si dolámete kosti a, než se vydáte dál, musíte se vydrápat zpět nahoru. Jako můj druhý pokus s Domem.

Na té cestě občas najdete drahokam. Jako když setřu výherní los. Nebo před Vámi přistane bomba. Jako když mi umřel dědeček.

A po té cestě nejdeme sami. A to může zkomplikovat, nebo usnadnit den. To, když mě vykradly byt. A nebo když mi slečna Hysterická půjčila na školné, když jsem neměla. Někdo pomůže - jako Gotická princeznna, když mě stěhovala -, někdo podrazí. Jako bývalá nejlepší kamarádka, co se podílela na mojí šikaně ve škole.

Ale ať už na té cestě svítí sluníčko a já se zrovna opaluju na zahradě se Zvonilkou, nebo lítají blesky a zapíjím žal se slečnou Emocionální, konečný cíl, je jasný...

...projít skrz všechny útrapy,
silná a šťastná!
Výsledek obrázku pro cíl

Krabička s modrou mašlí

5. března 2017 v 16:24 | DK |  ...Těma týdne....
Před usnutím. Víte, to je taková zvláštní časová doba. Nikdy jsem si to neuvědomila, až teď, ale je. Netušila jsem, kolik se mi toho vybaví, když řeknete ta dvě prostá slova... Před usnutím. Neuvědomovala jsem si, že mám v sobě zvláštní krabičku plnou vzpomínek na dobu před usnutím. Ale mám ji. A je krásná. Plná drobounkých štěstíček.

Před usnutím totiž znamená:

CHVÍLE, KDY MI TÁTA ČETL JAKO MALÉ POHÁDKY.

HORKÉ MLÉKO, KTERÉ MI DÁVAL PÍT TÉMĚŘ PRAVIDELNĚ, ABY SE MI LÉPE SPALO.

A TAKY DOBY, KDY MĚ V NOCI DRŽEL ZA RUKU.

Pohádky nám dokonce jistou dobu se Zvonilkou četla i máma. Krásné časy. Sice až po tom, co jsme ji ukecali, ale četla. Před usnutím to jsou tedy vzpomínky na Alenčinu čítanku, Honzíkovu cestu, Neználkovy příhody a Sýkorčin kalendář. A mnoho dalších pohádek.

Ale jestli se domníváte, že jsem z těch dětí, které při pohádce usnulo jako špalek, pletete se. Jakmile jsme byli se Zvonilkou spolu před usnutím se změnilo na ponocování a sálodlouhé rozhovory. Plné našich strastí, radostí, strachu i smíchu. Často jsme v noci probrali události dne, nebo prostě všechno ostatní. A často nás přišla máma okřiknout, jak to, že ještě nespíme.

Před usnutím to jsou ty večery s Vlakvedoucím, kdy jsem trpěla nočními můrami a on tam pro mě prostě byl. To pohlazení a teplo druhého těla. To jsou ty noci, kdy jsme se projížděli v autě nočním městem a já klimbala na sedadle spolujezdce. Šťastná. Nebo ty večery, kdy jsme prostě unaveně padli do postele s vědomím, že nás čeká ta nejsladší věc na světě - spánek.

To jsou všechny ty noci, kdy jsem pozorovala Doma, jak mumlá ze spaní, a snažila se plně vstřebat ten okamžik. To jsou ty večery u televize, kdy jsem se snažila opravdu si představit, jaké by to bylo, už od něj neodjíždět. Prostě s ním být před každým usnutím. To jsou noční vafle. A Spejbl s Hurvínkem.

Před usnutím, to jsou ty chvíle, kdy jsem položila hlavu na Mravencovo rameno a usnula jako špalek. Cítila jsem se v bezpečí. Před usnutím to je pizza o půlnoci. Pohádky.

A přiznejme si to, jsme dospělí, neznám lepší a příjemnější usínání, než po únavě sexem. Před usnutím, to jsou všechna ta vášnivá i něžná milování, tlachání v posteli... A kolem tma. Nebo pravé poledne. Není to fuk?

Před usnutím to jsou všechny ty noční telefonáty a smsky nejen s Gotickou princeznou a Černovlasou holčičkou.

Před usnutím, to jsou vzpomínky na všechny ty cluby a párty a litry alkoholu. Večery s Elfkou.

Před usnutím znamená vzpomínky na první dny, kdy jsem spala ve svém bytě sama a zírala do stropu. Dokázala jsem to! Sama a nebála jsem se.

Před usnutím, to jsou všechny ty večery, kdy u mě přespává slečna Emocionální a před usnutím se pomalu mění v ponocování. Stejně jako kdysi, když jsem byla malá... a se Zvonilkou. Není to krásné, jak se kruh uzavírá? Jak vzpomínám na dětství a na každé před usnutím díky podobnosti se současností?

Asi jako když sedíte u tety na návštěvě a dojde vám, že ta mladá teta už není tak mladá (osmnáctiletá, rozumějte) a že už má dvě malé děti. Děti, za kterými přijde na návštěvu babička. Jejich i vaše. A že, zatímco pijete kafe s dospělými a děti jsou nabádány nezlobit, uklidit si pokoj atd., dojde Vám, že i vy jste byli těmi dětmi... A už nejste. Teď se mlčky usmíváte, nebo chválíte školačku za jedničky a přemýšlíte, jak ten čas letí... Ale to sem nepatří. Ačkoli i na to občas myslím před usnutím.

Každopádně, nechci tím říct, že před usnutím je nějaká kouzelná bezproblémová doba. Patří sem i vzpomínky na hádky, nespavost a probrečené polštáře. Strach způsobený sledováním hororu, nebo totální bezradnost při řešení starostí... Ale mám pocit, že toho příjemnějšího je přeci jenom víc. A budu si to strážit. V hlavě. V krabičce s modrou mašlí...



Malá Touha

22. února 2017 v 23:15 | DK |  ...Těma týdne....
Seděla jsem u stolu a očima se vpíjela do monitoru. Každou chvíli pípne email. Musí, musí. Aktualizuji stránku co dvě minuty. Á tady je... Zírám. Skoro nedýchám. To je paráda!

Začíná se mi dařit v práci. Hodně. Uvědomuju si to a nechám se unášet představami.
Jestli to takhle půjde dál...
Že bych si konečně užila plánovanou dovolenou?
Že bych si konečně koupila byt?
Že bych...

"Hm, to je pěkný, co máš ještě na seznamu?" ozve se nevzhledné stvoření, které se mi nečekaně objeví na rameni. Až moc mi někoho připomíná... Už vím, tu potvoru Kašlíka z reklamy na kašel.

Skoro úlekem nadskočím. "Co?"
"No, co tam ještě máš... pokračuj. Co tam máš? Světla reflektorů, červený koberec...?"

Myšlenky se mi zatoulají k plánované módní přehlídce. Jo, světla reflektorů tam budou. Barvu koberce nevím. Třeba bude červený. Usmívám se. To stvoření se zachichotá.

"A dál? Osobní kuchař, řidič? Zástupy fanoušků?"
"Co?" zamračím se a nakrčím nos.
"No tak milenců... Frontu uctívačů..."
"A dej pokoj!" okřiknu svou malou Touhu po moci.

Sundám ji z ramene a posadím na stůl. Zamračí se. Je to vážně děcko.

"Hele, nic se nemá přehánět," podotknu.
"Jo a proto jsem pořád takhle malá!" prskne uraženě.
"A to vadí? Není lepší, že nikdo nehádá, že jsme stejně staré?"

Měl to být pokus o kompliment. Ale ona nic. Mlčí.

"Ale no tak... já tě mám ráda takhle malou. Postarám se o tebe..." chlácholím ji.
"Já bych se o tebe taky postarala," začně v domnění možné diskuze.

Povzdychnu si a moje představivost opět zapracuje. Tentokrát mi na mysli vytane obrázek, jak by to asi dopadlo, kdybych svou malou Touhu po moci nechala vyrůst. Prý by se o mě postarala. To tak. Přerostlo by mi to přes hlavu. A změnilo, kým jsem. Protože lidé, kteří příliš touží po moci... taková být nechci.

Ale přiznávám, svou malou Touhu po moci mám. Toužím ve svém životě něco dokázat. Být na sebe hrdá. Ta malá potvůrka se narodila kdysi dávno. Z potřeby i přes své nedostatky (handicapy) vědět, že můj život za něco stojí. Že se ve stáří ohlednu a budu si moct říct: "Mám své limity, ale nehledě na to, tohle byla jízda."

A když se dívám do očí té malé potvory, vidím tam i touhu po uznání a spokojeném životě. Ona není můj nepřítel. Je to můj hnací motor. Našeptávač, co chce, abych si splnila své sny. A já si je plním.

Ale lepší je držet ji zkrátka. Přece jenom její pohled na svět může být zkreslený. Jen moc a uznání šťastný život nedělá. To ale ona netuší. I když miluje kakao a drbání za ušima.

"Poslyš, co kdybys na chvilku přestala s těmi nesmysly a já ti dám sušenku?"

Nadšeně kývne. Je skoro k zulíbání.

"A když budeš hodná, povím ti o novinkách k té přehlídce..." dodám při jejím žmoulání polomáčených.

Zase kývne a spokojeně se mi znovu uvelebí na rameni. Usne v půlce vyprávění po balíčku sušenek a sklenici mléka. Ta jen tak nevyroste.


Těch pár dobrý zpráv

Milý deníčku,

svět není černobílý. Občas ti i pořádně natluče. Posledních x měsíců stojím na hraně pořádného průšvihu. (Nesouvisí s předchozím článkem, to je své vlastní drama, které se mi podařilo na čas poslat k ledu - dýchám, zatím!) Ale balancuji. Držím se. A snaším se v tom zmatku hledat jiskry naděje. Zrovna naději vidím celkem velkou... možná pár hodin a bude po problému. Možná pár hodin, možná den a moje starosti vyletí do vzduchu. Žádné nebudou.

A během těch x měsíců jsem si zuby nehty chtěla udržet zdraví rozum. Hledat štěstí v maličkostech.

Mám titul. Vybojovala jsem si ho. Konečně.

Zkusila jsem i bakaláře. A vzdala to. Prozatím. A nelituji.
Slovo zkoušky je nyní neslučitelné s mými prioritami. A zdraví bylo přednější.

Našla jsem si práci.
A odešla, abych našla ještě lepší.
Je ze mě OSVČ. OMG! A užívám si to.

Mám skvělé přátele.
Gothická princezna se mnou kráčí světem už deset let. Neuvěřitelné.
Respektujeme svoje chyby, diskutuje o tom, co naše přátelství kazí. A držíme spolu.
Slečna Emocionální se mnou letos oslavila druhý rok. Ano, slavíme to, bláznivé, co?
Ale trávíme spolu tolik času, že je to skoro jako těch deset let.

Věčný student kašle na dálku, co nás dělí. Volá mi tak často, jak jen může.
A pouto k Vlakvedoucímu se snad už ani zlomit nedá.

Občasné kafe s Holkou od koní a Kolegyní mi zpestří den.
A pořád mám někde v hlavě i Zmiji a Motýlka.

Pořád dobrovolničím. A kdeže zadarmo! Copak nepotěší i to, když Vám šéf uvaří kafe, nebo donese chlebíčky?
A cítím se využitelná. Že jsou rádi, když tam jsem. A já su ráda taky.

K narozeninám jsem hned ráno dostala dort se svíčkami.
K Valentýnu valentýnku.

Můj vztah s tátou je přes všechny stíny lepší, než kdy jindy.
Přestal pít, zdá se.
Jsem obezřetná, ale užívám si to.
Mluvíme spolu opatrně, ale nehádáme se.
Voláme si. A vidíme se rádi.
A pořád svěle vaří - tloustnu, haha.

Navíc jsem zamilovaná.
I když zatím jenom platonicky do zpěváka Chrise Younga.
Jeho hlas, texty i vzhled mi podlamují kolena.
A to jsem si myslela, že se mi to stát nemůže, haha.
K vánocům jsem dostala polštářek a plyšáka (obojí s jeho fotkou).
Jůů.

Jsem šťastná.
A až můj problém vyletí do vzduchu, nehodlám si pár let na nic stěžovat.

Problémy budou. Ale určitě menší, než tenhle.
A ty krůpěje štěstí budou taky.

Jako třeba kafe, které Vám někdo uvaří s láskou.
Pizza.
Vyhlídka na kina příští měsíc.
Nebo smailík se srdíčkem.

Dopis pro Černovlasou holčičku

6. listopadu 2016 v 0:26 | DK |  ...Dopisy druhým....
Když jsem myslela na to, že zas něco napíšu, netušila jsem, že to bude tohle. Klidně si křičte, že vás to nezajímá, že chcete číst o včelkách, motýlcích a štěstí. Já to musím napsat sem. Nepomáhá mluvit, nepomůže popsat tuny papíru a zavřít to do stolu... Odpusťte všichni koho to nezajímá...

Asi se zblázním,

možná už jsem se zbláznila. Svět se mi neskutečně smrsknul. Mám se smířit s tím, že všechno souvisí se vším a nějak mi to nejde. Chci brečet, ale slzy se neskutalí po tvářích. Jen se třpytí v očích. Chci křičet tak nahlas, až mi odejdou hlasivky. Ale respektuji nevhodnost tohoto chování v 11 v noci.

Ségra, letí neuvěřitelně ty roky, co jsi naše cesty prostě rozpojila. A víš co? Zajímalo by mě, jestli stejně jako já víš, že o sebe pořád zakopáváme. Náhodně, párkrát, ale stejně... Snažím se tomu vyhýbat. Ale osud si to vždycky zařídí. Víš to? Víš to? Protože já to vím. A už mě to nebaví. Jsem unavená. Unavená ze strachu, kterým si mě svázala. Dneska žádný náznaky. Pěkně narovinu. Už nemůžu. Ten strach z tvojí nenávisti mě svazuje. Pořád mě tak nenávidíš? Tolik, že bys zase překroutila okolnosti? Potřebuješ mě nenávidět, nebo bys naproti mě dokázala stát a říct třeba ahoj? Ani nevím, jestli o to ahoj stojím, ale bylo by to lepší, než nenávistné scény, co myslíš? Jen nechci, abys mě nenáviděla. Nechci se bát, že na mě začneš ječet, až se potkáme. Nemáš už toho za ty roky dost? Vážně je nenávist to jediné, co si zasloužím? To bolí. A stejně tak pocit, že mě chladně přehlížíš. Mohly bychom se prostě tolerovat? Chovat se slušně? Jak to mám vědět, když ani nevím, jestli jsi nezapomněla, že existuju...


Chci žít. A né utíkat a ohlížet se přes rameno, zda se na mě někde nemračíš. Jo, jsem slabá. Nesnesu pocit, že mě nesnášíš. Smířila jsem se s tím, že nejsme pohromadě. Že sis nikdy neposlechla, co jsem ti měla říct, akceptuju, že nás život rozdělil a už nás nikdy nespojí. Akceptuju, že mi to nikdy nepřestane chybět. Prostě to tak je. Snažila jsem se, ale neumím tě přestat mít ráda, i když mám občas i vztek. A věř mi, nebo ne, fakt mám na něj právo. Protože tys nikdy neslyšela mou verzi příběhu. Bylas starší sestrou, kterou jsem neměla, a pak jsem tě ztratila. Zlomilo mě to. Změnilo. Prostě jsem pro tebe nebyla dost dobrá. Nebo si tě nezasloužila. Nebo to tak prostě mělo být, ale rozhodně to nebylo fér. To však musím zvládnout. Co nezvládnu je pocit, že tě ta nenávist furt drží. Že se mám bát tvého pohledu, když se střetne s mým.

Zírám tu na tvou fotku a přemýšlím, co bys mi asi řekla. Protože jestli to nezvládneš, jestli se ti to za ty roky nerozleželo v hlavě, pokud mám od tebe pořád tu hnusnou nálepku, cos mi dala, musím zase utéct. Nebudu riskovat scény. Nemůžu. Nepotřebuje to okolí a ani já. Pořád si všechny ty ošklivé věci umím vybavit, nepotřebuju je od tebe opakovat.

Ty jsi mírně paranoidní tím, co si o mě myslíš, mě učinila paranoidní tvoje nenávist. Na co přilévat olej do ohně? Jenže tady jsi neměla být. Tohle byl můj život. Pravděpodobnost střetu nízká, ale stejně mě děsí. Proč sakra? Proč já se mám bát konfrontace s tebou, když ty už si třeba ani nevzpomeneš? Proč já nemůžu žít můj život ze strachu, že se rozvzpomeneš, jen co mě uvidíš, a nebude to nic než ošklivý? Proč já se ti mám vyhýbat jen, abych měla klid, zatímco ty můžeš cokoli? Už ti nechci podřizovat svůj život, když ty to ani neoceníš. Ale co mi sakra zbývá?

Já sakra nevím, co mám dělat.

Proč má osud tak zvrácený smysl pro humor? Proč o tebe zakopávám, aby mi to připomínalo, co mě bolí, a zároveň děsilo, co uděláš, když zjistíš, jak blízko si jsme. Tohle nedávám. Vzdávám. A ty si zatím doma v klidu, co já vím... Proč to mám odnášet jen já? Nemůžeme na sebe sakra narazit nějak vhodně a bez scén přijít na to, že co bylo, bylo? To toho chci krucinál tak moc? Za co mě, kdo trestá?

Udělala jsem pár chyb v životě, to ano. Nejsem dokonalá. Ale taky si nepřipadám tak hrůzostrašná, aby mě mělo tvoje jméno mučit do konce života. Nebo jo? To doopravdy věříš tomu, že jsem taky špatná? No, nevím, co si myslíš. Takže nevím, co by, kdyby... A vím, jak umíš být zlá. A to je celý ten problém...

Utíkám, abys mohla v klidu žít. Možná proto, že mi na tobě svým způsobem záleží. Ale taky proto, že chci v klidu žít i já.

P.S.: Nemysli, že jsem přesto přese všechno zapomněla, jak umíš být dobrá.

Odpusť mi. Pomoz mi. Protože jestli život zkouší, co vydržím, už to nebude nic moc. Nechci nás dvě zpátky. Chci jen volně dýchat...

tvoje DK

Kam dál