...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Strach je náš nejhorší nepřítel

17. února 2015 v 16:55 | DK |  ...Těma týdne....
Pozvat si na návštěvu Strach byl už od začátku pěkně pitomý nápad. Věděla jsem to a stejně zase jednou neposlechla svou intuici. Nána blbá!

Nabrousila jsem tužku, otevřela čistý poznámkový blog a čekala. Přišel na minutu přesně. Vzduch kolem jako by vibroval, ještě než se objevil. Vibroval něčím, co přicházelo. Strachem. Ochladilo se. Chvíli jsem si třela dlaně o paže, abych se zahřála. A pak to zničehonic ustalo. A on seděl naproti mě s divným úšklebkem ve tváři.

Měl šedivé odrostlé vlasy ve stylu Einsteina, světle zelené oči, křivý nos a vedle něj bradavici. Seděl za stolem tak, že mu sotva byla vidět hlava, takže si sami odhadněte jeho výšku. Ani jsem neviděla, co má na sobě. Jen dřeváky, co měl na nohou občas zaklapaly o židli, jak s nimi klátil dopředu a dozadu. Připadal mi od pohledu už trochu vyšinutý a hlavně hyperaktivní.

"Můžeme začít?" zeptala jsem se místo pozdravu a, když kývl, dlouze vydechla.

Zkoumavě si mě prohlížel. Děsilo mě to. Děsilo mě, proč se na mě asi tak dívá... Na co při tom myslel? Věděl snad, že se ho bojím? Věděl snad o mých děsech? Další dlouhé vydechnutí... Pootočil hlavu na stranu a usmál se. Ne, pardon, byl to škleb.

"Jak-jak to vlastně funguje... Vaše práce?" vypadlo ze mě.
"Děsit lidi?" upřesnil věcně. "Jak kdy. Někdy se musím krotit, když jde o to, je třeba jen varovat, ale jindy si to můžu pořádně užít..."

V tu chvíli mi to došlo. Strach je magor. Samolibý vyšinutý magor. Co skutečně rád děsí.

"Mám rád svou práci," dodal a protáhl se.

To mi došlo i bez jeho slov.

"Jak ale zjistíš, čeho se lidé bojí?" vyslovila jsem otázku, na kterou jsem nechtěla, ale musela znát odpověď.

Čtenáře to bude zajímat. Na čele se mi objevily krůpěje potu. Zase se ušklíbil.

"No... Jak kdy. Některé strachy vycítím už jen tím, že jsem s člověkem ve stejné místnosti. Jako třeba to, že se mě bojíš..." vybalil na mě a potěšeně se zazubil.

Žluté zuby mi zasvítily do očí.

"A jindy... (řekl a natáhl se po mé ruce) se ho prostě dotknu."

Ten dotek byl jako děsivá vlna paniky. Udělalo se mi nevolno.

"Bojíš se bodavého hmyzu a pavoků," prohlásil, když ruku zase stáhl.

A tvářil se výtězoslavně. Potřásla jsem hlavou a snažila se zaostřit vidění. Pak následovala otázka, které jsem měla litovat do konce života...

"A jak to děláš? Jak děsíš lidi?"

Jeho pohled ztemněl.

"Můžu ti to ukázat Začnu od těch nejčerstvějších až vyhrabu ty hluboko zakořeněné..." oznámil mi a vystřelil směrem ke mně.

Marně jsem couvala, protestovala... Skočil po mně a ponořil se do mě. Jako by mi krví začal kolovat inkoust plný kusů ledu. Podlomila se mi kolena. Těžce jsem oddechovala. A pak ucítila něčí pohled na své maličkosti a zvedla hlavu.

Stál tam. Dom. Jeho oči žhnuly chladem. Bodaly mě. Pomalu jsem vstala a nespouštěla z něho pohled.

"Ty nejsi skutečný," zamumlala jsem a dál se na něho dívala.

Udělal krok ke mně. "A záleží ti na tom?"
Ucouvla jsem. "Nechápu, co tím chceš říct..."

Ale věděl moc dobře, o čem mluví. My oba jsme to věděli. Široce se usmál. Zatrnulo mi.

"Ale no tak. Jsem jediný Dom, kterého máš. On si s tebou nikdy nepromluví. Už nikdy. Víš to. Tohle je konec. Tak mluv aspoň se mnou. Řekni to. Zeptej se."

Dech se mi úžil. Řekl prvních pár vět a už to bolelo. On si s tebou nikdy nepromluví. Už nikdy. Tohle je konec. Napadlo mě, kolikrát to už vypadalo, že je mezi námi konec. A kdybych nebyla k smrti vyděšená, začnu se hystericky smát.

"Nemám ti co říct, všechno je jasné," prohlásila jsem co nejpevněji a opřela se zády o chladivou zeď.

Zase přišel blíž. S výrazem, který říkal, že do mě vidí.

"Vážně? Takže není nic, co chceš vědět?" zašeptal.

Panikařila jsem. "Ne."
Pohladil mě po tváři. "Ale já ti to stejně řeknu, princezno..."

Zavřela jsem oči. Nadechla se a zas se podívala na něj.

"Spát s tebou byla chyba. Ne proto, že ti nechci ublížit. Řeklas tisíckrát, že ti to neublížilo. Ale chyba to byla, protože to nestálo za nic. Byla jsi hrozná, chápeš? Jen jsem neměl sílu ti to říct. A tak jsem neřekl nic. Jen že se to nemělo stát. Už chápeš proč? Musel jsem myslet na jinou, abych to vůbec zvládnul, jasný? Už se to nikdy nestane, jelikož takovou hrůzu podruhé zažít nechci. Budu spát s jinýma a myslet na to, jak jsem rád, že to nejsi ty. Nechci tě ani do postele, rozumíš. Nestojíš mi za to."

Brečela jsem. Nešlo to zastavit. Budu spát s jinýma a myslet na to, jak jsem rád, že to nejsi ty. Nechci tě ani do postele. Nestojíš mi za to.

"Už zmlkni! Pochopila jsem, jasný!"
Zasmál se. "Ale kdepak. Já ještě neskončil. Nestojíš mi za to. V posteli ani v životě. Nepotřebuju tě. Nechci tě v něm. Sice to říkám, ale nedokazuju. Proč asi, hm? Už to vzdej. Zlom nade mnou hůl. Dáváš mi tolik... A co ti dám já? Nic, zlato, nic. Tos to ještě nepochopila? Vážně věříš, že ti jednou sám zavolám, ať přijedeš? Že ti řeknu, chybíš mi? Že tě pozvu na diskotéku s mými přáteli? To ti ještě nedošlo, že oni mi stačí? Že ti nikdy neuvařím kafe jen tak? Neozvu se, jak se máš? Páč je mi to jedno. Žij si, kde chceš, jakkoli daleko ode mě a mě to nezamrzí... Nejsi přítelkyně, nejsi milenka. Nejsi kamarádka. Nejsi nic. Jen známá. Jsi jedna obrovská chyba mého života. Tak už mi ji předhazuj svou přítomností a vypadni..."

Stáhly se mi rysy úzkostí. Nejsi nic. Jen známá. Jsi jedna obrovská chyba mého života.

Svět mým smyslům začal ztrácet. Omdlela jsem. A do ticha jen vzdáleně doznívala věta: "Nikdy jsem si s tebou neměl nic začít..."

Probudila jsem se o několik hodin později. Třásla se. Točila se mi hlava. Po chvíli jsem si uvařila čaj a stírala stále se tvořící slzy. Strach zmizel, bez rozloučení. Parchant. Měla jsem vztek. Nacvkla blog.cz, nadechla se a do článku na TT napsala jen krátké oznámení:

"Strach je náš nejhorší nepřítel."

Pak sáhla po mobilu a napsala zprávu Domovi, zněla:
NELITUJU TOHO, VÍM, ŽE O NIC NEŠLO A BERU TO TAK. BOLÍ JEN TO, ŽE TOHO LITUJEŠ TY.
Zírala jsem na tu zprávu a nakonec ji smazala - jestli mu na mě záleží, ozve se sám. A jestli ne...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 17. února 2015 v 17:03 | Reagovat

Strach je náš nejhorší nepřítel - ale nejvěrnější pomocník, který nám ukazuje směr naší cesty. Bez něj by nemohlo nic živého existovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama