...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Dopis pro Černovlasou holčičku

6. listopadu 2016 v 0:26 | DK |  ...Dopisy druhým....
Když jsem myslela na to, že zas něco napíšu, netušila jsem, že to bude tohle. Klidně si křičte, že vás to nezajímá, že chcete číst o včelkách, motýlcích a štěstí. Já to musím napsat sem. Nepomáhá mluvit, nepomůže popsat tuny papíru a zavřít to do stolu... Odpusťte všichni koho to nezajímá...

Asi se zblázním,

možná už jsem se zbláznila. Svět se mi neskutečně smrsknul. Mám se smířit s tím, že všechno souvisí se vším a nějak mi to nejde. Chci brečet, ale slzy se neskutalí po tvářích. Jen se třpytí v očích. Chci křičet tak nahlas, až mi odejdou hlasivky. Ale respektuji nevhodnost tohoto chování v 11 v noci.

Ségra, letí neuvěřitelně ty roky, co jsi naše cesty prostě rozpojila. A víš co? Zajímalo by mě, jestli stejně jako já víš, že o sebe pořád zakopáváme. Náhodně, párkrát, ale stejně... Snažím se tomu vyhýbat. Ale osud si to vždycky zařídí. Víš to? Víš to? Protože já to vím. A už mě to nebaví. Jsem unavená. Unavená ze strachu, kterým si mě svázala. Dneska žádný náznaky. Pěkně narovinu. Už nemůžu. Ten strach z tvojí nenávisti mě svazuje. Pořád mě tak nenávidíš? Tolik, že bys zase překroutila okolnosti? Potřebuješ mě nenávidět, nebo bys naproti mě dokázala stát a říct třeba ahoj? Ani nevím, jestli o to ahoj stojím, ale bylo by to lepší, než nenávistné scény, co myslíš? Jen nechci, abys mě nenáviděla. Nechci se bát, že na mě začneš ječet, až se potkáme. Nemáš už toho za ty roky dost? Vážně je nenávist to jediné, co si zasloužím? To bolí. A stejně tak pocit, že mě chladně přehlížíš. Mohly bychom se prostě tolerovat? Chovat se slušně? Jak to mám vědět, když ani nevím, jestli jsi nezapomněla, že existuju...


Chci žít. A né utíkat a ohlížet se přes rameno, zda se na mě někde nemračíš. Jo, jsem slabá. Nesnesu pocit, že mě nesnášíš. Smířila jsem se s tím, že nejsme pohromadě. Že sis nikdy neposlechla, co jsem ti měla říct, akceptuju, že nás život rozdělil a už nás nikdy nespojí. Akceptuju, že mi to nikdy nepřestane chybět. Prostě to tak je. Snažila jsem se, ale neumím tě přestat mít ráda, i když mám občas i vztek. A věř mi, nebo ne, fakt mám na něj právo. Protože tys nikdy neslyšela mou verzi příběhu. Bylas starší sestrou, kterou jsem neměla, a pak jsem tě ztratila. Zlomilo mě to. Změnilo. Prostě jsem pro tebe nebyla dost dobrá. Nebo si tě nezasloužila. Nebo to tak prostě mělo být, ale rozhodně to nebylo fér. To však musím zvládnout. Co nezvládnu je pocit, že tě ta nenávist furt drží. Že se mám bát tvého pohledu, když se střetne s mým.

Zírám tu na tvou fotku a přemýšlím, co bys mi asi řekla. Protože jestli to nezvládneš, jestli se ti to za ty roky nerozleželo v hlavě, pokud mám od tebe pořád tu hnusnou nálepku, cos mi dala, musím zase utéct. Nebudu riskovat scény. Nemůžu. Nepotřebuje to okolí a ani já. Pořád si všechny ty ošklivé věci umím vybavit, nepotřebuju je od tebe opakovat.

Ty jsi mírně paranoidní tím, co si o mě myslíš, mě učinila paranoidní tvoje nenávist. Na co přilévat olej do ohně? Jenže tady jsi neměla být. Tohle byl můj život. Pravděpodobnost střetu nízká, ale stejně mě děsí. Proč sakra? Proč já se mám bát konfrontace s tebou, když ty už si třeba ani nevzpomeneš? Proč já nemůžu žít můj život ze strachu, že se rozvzpomeneš, jen co mě uvidíš, a nebude to nic než ošklivý? Proč já se ti mám vyhýbat jen, abych měla klid, zatímco ty můžeš cokoli? Už ti nechci podřizovat svůj život, když ty to ani neoceníš. Ale co mi sakra zbývá?

Já sakra nevím, co mám dělat.

Proč má osud tak zvrácený smysl pro humor? Proč o tebe zakopávám, aby mi to připomínalo, co mě bolí, a zároveň děsilo, co uděláš, když zjistíš, jak blízko si jsme. Tohle nedávám. Vzdávám. A ty si zatím doma v klidu, co já vím... Proč to mám odnášet jen já? Nemůžeme na sebe sakra narazit nějak vhodně a bez scén přijít na to, že co bylo, bylo? To toho chci krucinál tak moc? Za co mě, kdo trestá?

Udělala jsem pár chyb v životě, to ano. Nejsem dokonalá. Ale taky si nepřipadám tak hrůzostrašná, aby mě mělo tvoje jméno mučit do konce života. Nebo jo? To doopravdy věříš tomu, že jsem taky špatná? No, nevím, co si myslíš. Takže nevím, co by, kdyby... A vím, jak umíš být zlá. A to je celý ten problém...

Utíkám, abys mohla v klidu žít. Možná proto, že mi na tobě svým způsobem záleží. Ale taky proto, že chci v klidu žít i já.

P.S.: Nemysli, že jsem přesto přese všechno zapomněla, jak umíš být dobrá.

Odpusť mi. Pomoz mi. Protože jestli život zkouší, co vydržím, už to nebude nic moc. Nechci nás dvě zpátky. Chci jen volně dýchat...

tvoje DK
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 19. prosince 2016 v 10:20 | Reagovat

Z pozice starší sestry, která má bratra, kterého už nechci vidět a přeci mám tu smůlu, že svět je malý a sem tam ho potkám, můžu říct, že to není nenávist, co cítím, ta mě po letech přešla. Nenávist vystřídala lítost, pak přišlo opovržení a dostavila se lhostejnost. Když jej potkám, přeju si jediné, aby na mne nemluvil - nevšímal si mne, protože kdyby promluvil, musela bych promluvit taky a to co bych řekla, by si za rámeček nedal. Pro mne zklamání velké, vlastní krev a udělá, co udělá. Za mne nepochopitelné, bolest a tíha toho všeho mě jednou dostala, ale zvedla jsem si a řekla si, že je to jeho život, život beze mne. Nemůžu mu stát za zadkem, páč mi by stáhl ke dnu. Každý máme vlastní dno. Odmítám sdílet dno druhého člověka. Řekni si a dost. Udělej tlustou čáru a žij. Bude to bolet pokaždé, když se potkáte, nebudu ti lhát, ale přežiješ to.

2 Natas Natas | Web | 4. února 2017 v 16:17 | Reagovat

Přestaň trápit samu sebe, dovol si jít dál. Dýchej, holka, protože se za tebe nikdo nenadechne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama