...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Malá Touha

22. února 2017 v 23:15 | DK |  ...Těma týdne....
Seděla jsem u stolu a očima se vpíjela do monitoru. Každou chvíli pípne email. Musí, musí. Aktualizuji stránku co dvě minuty. Á tady je... Zírám. Skoro nedýchám. To je paráda!

Začíná se mi dařit v práci. Hodně. Uvědomuju si to a nechám se unášet představami.
Jestli to takhle půjde dál...
Že bych si konečně užila plánovanou dovolenou?
Že bych si konečně koupila byt?
Že bych...

"Hm, to je pěkný, co máš ještě na seznamu?" ozve se nevzhledné stvoření, které se mi nečekaně objeví na rameni. Až moc mi někoho připomíná... Už vím, tu potvoru Kašlíka z reklamy na kašel.

Skoro úlekem nadskočím. "Co?"
"No, co tam ještě máš... pokračuj. Co tam máš? Světla reflektorů, červený koberec...?"

Myšlenky se mi zatoulají k plánované módní přehlídce. Jo, světla reflektorů tam budou. Barvu koberce nevím. Třeba bude červený. Usmívám se. To stvoření se zachichotá.

"A dál? Osobní kuchař, řidič? Zástupy fanoušků?"
"Co?" zamračím se a nakrčím nos.
"No tak milenců... Frontu uctívačů..."
"A dej pokoj!" okřiknu svou malou Touhu po moci.

Sundám ji z ramene a posadím na stůl. Zamračí se. Je to vážně děcko.

"Hele, nic se nemá přehánět," podotknu.
"Jo a proto jsem pořád takhle malá!" prskne uraženě.
"A to vadí? Není lepší, že nikdo nehádá, že jsme stejně staré?"

Měl to být pokus o kompliment. Ale ona nic. Mlčí.

"Ale no tak... já tě mám ráda takhle malou. Postarám se o tebe..." chlácholím ji.
"Já bych se o tebe taky postarala," začně v domnění možné diskuze.

Povzdychnu si a moje představivost opět zapracuje. Tentokrát mi na mysli vytane obrázek, jak by to asi dopadlo, kdybych svou malou Touhu po moci nechala vyrůst. Prý by se o mě postarala. To tak. Přerostlo by mi to přes hlavu. A změnilo, kým jsem. Protože lidé, kteří příliš touží po moci... taková být nechci.

Ale přiznávám, svou malou Touhu po moci mám. Toužím ve svém životě něco dokázat. Být na sebe hrdá. Ta malá potvůrka se narodila kdysi dávno. Z potřeby i přes své nedostatky (handicapy) vědět, že můj život za něco stojí. Že se ve stáří ohlednu a budu si moct říct: "Mám své limity, ale nehledě na to, tohle byla jízda."

A když se dívám do očí té malé potvory, vidím tam i touhu po uznání a spokojeném životě. Ona není můj nepřítel. Je to můj hnací motor. Našeptávač, co chce, abych si splnila své sny. A já si je plním.

Ale lepší je držet ji zkrátka. Přece jenom její pohled na svět může být zkreslený. Jen moc a uznání šťastný život nedělá. To ale ona netuší. I když miluje kakao a drbání za ušima.

"Poslyš, co kdybys na chvilku přestala s těmi nesmysly a já ti dám sušenku?"

Nadšeně kývne. Je skoro k zulíbání.

"A když budeš hodná, povím ti o novinkách k té přehlídce..." dodám při jejím žmoulání polomáčených.

Zase kývne a spokojeně se mi znovu uvelebí na rameni. Usne v půlce vyprávění po balíčku sušenek a sklenici mléka. Ta jen tak nevyroste.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama