...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Jak znovu najít Slunce

15. března 2017 v 15:13 | DK |  ...Těma týdne....
"Maminko, ty pláčeš?"

Tuhle větu proneslo světlovlasé šestileté děvčátko. Upíralo na mě velké čokoládové oči a mírně se chvělo. Chvatně jsem setřela slzy a vstala z matrace postele, na níž jsem seděla.

"Ale vůbec ne... teda maličko. Ale to bude v pořádku," ustoupila jsem ze svého záměru lhát.

Nechci dětem lhát. Ony mají stejně dar vycítit pravdu. Malá se rozeběhla a chytila se mých nohavic. Sehnula jsem se, abych ji vzala do náručí. Ručičky mi semkla kolem krku a já znovu ztěžka dosedla na postel.

"Já nechci, abys plakala," zamumlala téměř nesrozumitelně.

Tiše jsem si povzdechla. Tak tichounce jak to jen šlo, aby to nezaslechla. Rozhlížejíc se po ztemnělém bytě cítila jsem váhu všech peripetií, co mi dosedly na bedra. Na posteli rozházené účty. Nezaplacené. Výpisy z účtů. Prázdných. Manžel odešel. Včera ráno. Po další banální hádce. Ale vrátit se nechce. Proč by? Když je tak snadné najít jinou... Zůstaly jsme samy. Já a moje malá Jana. A náš nádherný výhled z okna.

"Každý občas pláče, toho se neboj. Slzy léčí bolavé srdce, víš..."
"Ty máš bolavé srdce?"
"Mám," přisvědčila jsem, "ale vážně se neboj, to jen na chvíli zmizelo Slunce..."
"Zmizelo Slunce?!" vyhrkla téměř zděšeně a dívala se mi zpříma do očí, jako by v nich hledala odpověď na svou následnou otázku. "Ale vrátí se, viď?"
Nepatrně jsem se pousmála. "Dívej," řekla jsem a ukázala k oknu.

Právě začalo svítat. Dívala se na ten výjev s ohromným úžasem. A radost z pohledu do její tváře, kterou jsem v tu chvíli cítila, dokáže pochopit snad nejen milující matka.


... Tento příběh není jen smyšlenkou, která se má dotknout čtenáře. Já skutečně věřím, že to s ženou a holčičkou v příběhu dopadlo dobře. Že dostaly svou šanci na lepší zítřek. Ač už účty zaplatil manžel, kterému se jich zželelo, když se mu začalo dařit v podnikání, ženina nová práce, nebo dědictví po tetičce. Věřím, že našla znovu muže, s nímž byla šťastná. Nevím, jestli půl roku, dva, nebo do konce svých dnů, ale byla. Ještě ji čekalo mnoho hezkých chvil. Protože život je jednou nahoru, jednou dolú. A každá bouřka musí jednou skončit (a zákonitě nás čeká další, ale co). Já tomu věřím. Ne z naivity, ale ze zkušenosti. Jen se tomu štěstí musí jít občas naproti a občas nám ho náhoda shodí do klína sama. Ale vždycky existuje cesta, jak znovu najít Slunce ...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 15. března 2017 v 18:31 | Reagovat

Na každého se jednou usměje štěstí :-)

2 Natas Natas | Web | 16. března 2017 v 12:45 | Reagovat

Zmizelo slunce, aby se mne i ostatních dotklo. Nemám slov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama