...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Kamkoli kráčíš - Dopis 23.

9. března 2017 v 18:06 | DK |  ...Dopisy druhým....
Moje drahá Elfko,

že mě to nenapadlo dřív. Stačilo se jenom víc zamyslet. Na svém blogu jsem vědovala dopis spoustě lidem. Jo, bylo jich několik. A tenhle patří tobě. Je to sbohem. Nebo možná jenom nashledanou?

Pamatuju si, jako by to bylo včera, co jsme se poznali. Seděla jsi v lavici za mnou tak tichá a nenápadná. Ostražitá a nepřístupná hromádka neštěstí. Opředená svými vlastními tajemstvími, vyděšená životem. Dostat se k tobě byla síla. Ani nevím, proč jsem o to tolik stála. Ale stála a povedlo.

Jaké by to bylo, kdyby osud nezamíchal kartami, nevím. Ale najednou se naše cesty rozdělily. Přestěhovala ses. Musela jsi. A po pár telefonátech jako bys nikdy nebyla. Zmizela jsi. Pryč z mého života, ale né z mojí hlavy.

Kolik let uběhlo? A jak to přesně bylo? Škoda, že tu nesedíš vedle mě, abych se tě mohla zeptat... Ale vedlo to k facebooku a k několka přání k svátku a narozeninám. A pak že sociální sítě k ničemu nejsou.

Kde se vzal ten spontánní nápad, že se zase setkáme? Že za tebou přijedu? A znova si kladu otázku, po kolika letech, že to??

Když jsem tě tehdy viděla, stála přede mnou úplně jiná žena. Kratší vlasy, vzorný make-up. Zdála ses silná a štastná. A zdálo se... že tohle bude zajimavé.

Bylo. Vzpomínáš na všechny ty dlouhé hovory? Návštěvy? Večery u vína? Mojí návštěvu kadeřníka a tvoje stěhování od přítele? Každý pobyt s tebou mi dovoloval omládnout a vrátit se do puberty. Vzpomínáš, jak Vlakvedoucí říkal, že se chchotáme jako školačky? A každé objetí mi dávalo pocit jistoty. Ačkoli bylo cítit po cigaretách...

Chci ti poděkovat. Za každou vzpomínku. Za každý dárek. Za každou vteřinu, kdy jsi tu pro mě byla. Mnohokrát jsi mě podržela, tisíckrát mě rozesmála. I proto člověk těžce nese, když něco začíná skřípat. Čím to bylo? Mnou, tebou, námi? Snažili jsme se. Společně vzdorovali. Asi né dost. Obě to bolelo, ale nešlo to zastavit. Chtěli jsme, ale jako bychom k sobě už nemohli najít cestu. Párkrát jsme ještě nabrali nový dech... Párkrát.

Pamatuješ to poslední kafe? Tak nervózní a divné. Už jen chybělo bavit se o počasí. Místo toho jsme zůstali u zahradničení a tvého těhotenství. Taky vděčné téma.

Tolik jsi chtěla, aby tvá dcera měla tetu. Abych tou tetou byla já. Vím to. Řeklas mi spoustu věcí. i to, že mě potřebuješ. Vždyť jsem byla i na tvé svatbě, proboha... A přece to skončilo vzteklým třísknutím telefonu na obou stranách. Nemusíte holt mluvit jiným jazykem, abyste si nerozuměli, že...

Možná jsme na sebe měli málo času a až příliš starostí. Možná jsme spolu byli v dobách potřebných a ty časy už pominuly. Možná už nejsme kompatibilní. Dali jsme si, co jsme měli, a sbohem. A možná nás nějaká jiná okolnost zase sehraje dohromady za několik dalších let... Netuším. Ale vím, že teď je vše, jak má být. Jsem šťastná a ty snad taky...

Patříš k lidem v mém životě, na které se nezapomíná. A taky k těm, kterým vždycky pomůžu, ať je to mezi námi jakkoli. Ať už jsme si naposledy třískli s telefonem a nebo ne. A víš co? Taky vím, že ty to máš stejně. Nemusíš mi to říkat. Tak to prostě je.

Kamkoli kráčíš, vždycky mě můžeš dohnat, pokud ti bude nejhůř. Když budeš chtít. Kamkoli kráčím, jsi v mé hlavě. Tak jako tenkrát. Nepotřebuji tě, nepláču. Ale nezapomenu. A tvoje dcera tetu bude mít. Když bude potřeba. Ačkoli nás možná osud už nikdy nesvede dohromady a ona ji nikdy nepozná...

s úctou
DK

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 9. března 2017 v 19:38 | Reagovat

Pevně doufám že se ještě někdy setkáte! :-)

2 Natas Natas | Web | 16. března 2017 v 12:44 | Reagovat

Nejdřív jsem si četla článek o ztraceném slunci a ten mě dostal, opravdu. Teď "kamkoliv kráčíš" a říkám si tolik slov, která bolí. Ano, bolí. Nemůžu si pomoct,ale bolest v tom cítím i s nadějí, protože ta nikdy neumírá. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama