...svět zvrácené děvky.
...něžného anděla.
...poetické mrchy.
a krví zbrocené víly...

Víš, kam jdeš?

9. března 2017 v 16:24 | DK |  ...Těma týdne....
"Kam kráčíš?"
"Já? Za štěstím."

A nekráčím. Nebo aspoň nejen to.

Můj život (a věřím, že i život jiných) je složitá a komplikovaná cesta. Po ní občas cílevědomě kráčíte k malému dílčímu cíli. Jako když jsem před necelými dvěma lety hledala v Brně vlastní pronájem. Věděla jsem, co chci, co musím a šla si za tím.

Někdy se ale i na té cestě ovšem objeví slepá ulička. A tak se musíte vrátit a dojít k cíli jinou cestou. Tak jako já. Třikrát už jsem málem bydlela, třikrát ale k podpisu nájemní smlouvy nakonec nedošlo. Až na počtvrté jsem se dočkala. A dokráčela tam, kam jsem chtěla.

Jindy se na cestě objeví překážka. Některou zdoláte. Obejdete, přelezte a jdete dál. jako třeba, když majitelce nepřišel nájem a já sáhla do úspor a zaplatila ho znovu, než se to vyřeší. Jindy to znamená konečnou. Jako třeba loňská dovolená. Nebyl čas, finance, ale zato byla kopa povinností.

Ale ne vždycky tak hrdě kráčíme. Někdy spíš jako bychom se nechali volně unášet proudem. Já často, když nevím, kterou možnost vybrat. Jako u střední školy. Žádná mě výrazně neoslovila. Žádný vhled ve stylu - to je ono! - se nekonal. A čas kvapil. Tak jsem se nadechla a... táta chtěl gympl, měl ho mít. Protože to aspoň bylo k něčemu, když už se mi všechny školy jevily nastejno. Udělalo mu to radost.

Volně unášet se ale necháme i ve chvílích, kdy jsme ztřískaní životem a potřebujeme zvolna začít žít. Tak tomu bylo po rozchodu s Domem. Jako po popravě elektrickým proudem, žila jsem ze dne na den. Ale žila. A donutila se jít na oslavu Motýlčiných narozenin. A kdo tam neseděl vedle mě? No Ano, Mravenec, můj nový přítel.

Jenže občas to na volném průchodu nenecháte. Máte před sebou rozhodnutí. Cesta A vpravo a cesta B vede doleva. Kudy jít? To Vám nikdy nikdo neporadí. A ani Vy se nikdy nedozvíte, kam která cesta vede. Nebo aspoň, kam vede cesta, po níž nepůjdete. Jak by vypadal můj život, kdybys nezůstala tady, ale odjela do Anglie? Kdybych se nerozešla s Vlakvedoucím? Kdybych nebydlela v Brně? Nevím. Ačkoli by bylo zajímavé moci to zjistit, nikdy to vědět nebudu. Ale rozhodla jsem, jak nejlépe to šlo.

Také se občas stane, že na naší trase objevíme bonusovou cestičku, se kterou bychom nikdy nepočítali. Jako moje šance být modelkou. Jestli jsem o to stála? Ne. Jestli bych si to kdy pomyslela? Ne. Ale když už tu ta možnost je - proč po ní nenatáhnout ruku?

Jsou tu zkratky. Jako nečekaná možnost doplatit úvěr. Jsou tu cesty, které jako by se pořád opticky prodlužovaly. Stejně jako moje stále a stále nedokončená zakázka do práce. Jsou tu bludné kruhy. Jako moje zapopávání o Černovlasou holčičku. Jsou tu riskantní skoky do propasti. A buď se to vyplatí a vy přistanete na mechovém polštáři a jdete dál. Jako můj nový a nečekaný život v Brně. Tak ty propasti, na jejímž dně si dolámete kosti a, než se vydáte dál, musíte se vydrápat zpět nahoru. Jako můj druhý pokus s Domem.

Na té cestě občas najdete drahokam. Jako když setřu výherní los. Nebo před Vámi přistane bomba. Jako když mi umřel dědeček.

A po té cestě nejdeme sami. A to může zkomplikovat, nebo usnadnit den. To, když mě vykradly byt. A nebo když mi slečna Hysterická půjčila na školné, když jsem neměla. Někdo pomůže - jako Gotická princeznna, když mě stěhovala -, někdo podrazí. Jako bývalá nejlepší kamarádka, co se podílela na mojí šikaně ve škole.

Ale ať už na té cestě svítí sluníčko a já se zrovna opaluju na zahradě se Zvonilkou, nebo lítají blesky a zapíjím žal se slečnou Emocionální, konečný cíl, je jasný...

...projít skrz všechny útrapy,
silná a šťastná!
Výsledek obrázku pro cíl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama